Předvečer všech svatých

Ráno bylo jako každé jiné. Opět jsem zaspala. Oblečená v kolejních barvách jsem se vydala do spolky, která už nebyla jen tak obyčejná byla plná hrobů, trávy, pavouků, prostě vším,co k Halloweenu patří. Zjistila jsem, že jsem nestihla hon za pokladem, a tak jsem se sama vydala dolů do vstupní síně. Cesta nebyla úplně jednoduchá, jelikož některá schodiště nebyla vůbec průchozí. Cestou jsem se z rozhlasu dozvěděla, že se půjčují kostýmy, a taky jsem si jeden půjčila. Kostým indiána.

* maluje sebe v kostýmu indiána a frontu na kostýmy.*

Odešla jsem do svého pokoje a za přítomnosti mé kamarádky Van (kterou se spíš stala až po večeru), jsem se oblékla. Spolu jsme pak šli do vstupní síně. Hemžilo se to tu smrtkami, démony a jinými nestvůrami, ale zatím tu nebyl žádný další indián. Super. Měla jsem radost, že jsem tam jediná. Netrvalo dlouho a prošel kolem kluk v indiánském také. Trošku mi zkazil ten to den. Naštěstí se, ale otevřeli dveře do síně, která byla překrásná až na tu tmu. Van mě tu seznámila se svými kamarádkami, které už jsem znala, ale jen od vidění. Rozhodly jsme se jít tancovat. A protože byl nedostatek hochů, tancovala jsem ploužák s Van, který jsme si užili.

Naštěstí se přece jen jeden kluk ukázal. Velt. Kamárád od Van, který později tančil s Van a Wendy. Byl to fajn večer plný nových zážitků a spoustu zábav *usnula a deník ji sklouzl z postele na zem, perem zamazala povlečení*

((Je super objevit printscreen :D Díky brácho!))

První dny v Bradavicích aneb Sranda musí být

Můj milý deníčku

První dny mého nového života, jak tomu občas někdy říkám, by se daly shrnout do jednoho slova SRANDA.
*kreslí sebe s modrými vlasy*
 První týden rychle utekl a začal druhý. Rozhodla jsem se, že musím začít chodit včas na hodiny a hlavně najít vždy správnou učebnu. V pondělí a v úterý to nebyl problém. Držela jsem se Vanessy doslova   zuby nehty a vždy došla do správné třídy.
Středa byla zlomová. Učebnu formulí, kterou jsem hledala společně s jinými studenty nejen z Havru, jsme prostě nenašli. Jsme vůbec normální? Položila jsem si tuto otázku před spaním. Co je na tom těžkého? Tak snad příště už ta trefím.
Se svěšenou hlavou jsem se vydala zpět do spolky, kde vůbec nikdo nebyl. Sedla jsem si ke knihovně  a vzpomínala na to, jak mi v úterý partička havranů z druháku obarvila vlasy na naši kolejní barvu. Moje vlasy nevypadaly až tak špatně, ale první pocit nebyl ten nejhezčí. Hrozně moc jsem se lekla a kdoby se nelekl. Znám ten pocit, když jsem nechtěla vylézt z  postele časně z rána a byla jsem politá od hlavy až k patě vodou od mého bratra. Takový podobný pocit to byl. Rozčílením jsem na ně vyjela. Uklidňovali mě tím,že za chvilku to zmizí. Možná mě to trochu uklidnilo. Poté, co jsem zjistila,že moje hlava už je zase blonďatá, jsem šla se vydala do postele.

Děravý kotel -> Příčná ulice -> nádraží King's cross -> Bradavický expres -> Bradavice -> Havraspár

V posledním týdnu se toho moc stalo. Nejenže jsem bloudila po Londýně, spala poprvé v Děravém kotli, seznámila se s novými lidmi,...
Končí prázdniny. Jedny krásné dlouhé prázdniny, které jsem si sice užila, ale představa nového školního roku v Bradavicích byla silnější.

V Děravém kotli jsem bydlela s moc milou slečnou, ale moje hlava mi neslouží tak, jak by měla :D, takže nevím, jak se vlastně jmenuje. prvních pár dní mi hodně pomohla a lecos naučila.

Příčná ulice. Široká, zajímavá a někdy trochu ušmudlaná ulice. Každý by řekl, že je to obyčejná ulice s obchody a stánky. Pro mě, ale není jen tak obyčejná. Držela jsem se příkazu svých rodičů. Nejprve nakup, co potřebuješ do školy. Celou dobu, co jsem nakupovala, jsem se těšila na čokoládovou zmrzlinu, kterou si dám až tento "maraton" skončí. Nesnáším nákupy. Když jsem, ale škrtla poslední věc na mém seznamu, s hrůzou jsem zjistila, že mi zbyly pouze 3 galeony a ňáké drobné. Na čokoládovou zmrzlinu mě přešla chuť. A tak jsem složila nákupy v pokoji a vydala se na zahradu u Kotle s mým novým mazlíčkem Martinem. Je to britská kočka. Je malý, roztomilý a šedý. Miluji to, když mi sedí na klíně a vrní.

Odjezd do hradu byl naplánován na krásný den, kdy sluníčko svítilo. Už jsem neměla problém trefit zpět na nádraží a hlavně šla přede mnou skupinka těšících se prváků. Ve vlaku jsem si sedla s Alice, Jonathanem a a ještě s jednou dívkou. Všichni jsme mířili do prvního ročníku. Cesta rychle ubíhala, daleko rychleji než když jsem jela z Walesu do Londýna. Pak jsme se dostali díky lodičkám až k hradu. Všichni obdivovali jeho krásu a smáli se. Čas, který jsme strávili před zařazením do kolejí, vyplňovala dvojice, která stála jako první v řadě. Stále a stále si dobírali ducha, který se  na nás přišel podívat. Dost hlasitě se smáli a přemýšleli nad tím, jestli má duch střeva, jestli může zabít, atd. Jejich konverzace byla slyšet všude. Něčemu jsme se smáli, ale po většinu času mi bylo ducha líto.

Samotné zařazení bylo rychlé. Klobouk mi sedl na hlavu a řekl: " Už vím, kam tě pošlu. HAVRASPÁR." Ano do této koleje jsem moc chtěla. Posílit moudré a bystré havrany. První návštěva naší kolejní místnosti mě potěšila. Sedím v pokoji a právě dopisuji tuto krásnou kapitolu. Holky z pokoje si šli pro kufry. Řekla jsem jim, že půjdu spát. A taky,že jdu. Doufám, že zítra trefím na snídani. Je to tu tak složité. *zavírá deník, zamyká klíčkem a pokládá ho pod postel. Zavrtá se do peřiny a spí.*

Balím,balíš,balíme ... Londýn volá!!!

Je to tu balím věci do školy a vyrážím do Londýna. Loučení s rodinou bylo dlouhé a vypadalo jako by nikdy nemělo skončit. Taťka s mamkou se snažili zadržet slzy, ale vím, že to bylo těžké. Bratr se na nádraží ani neukázal, prý je se svojí budoucí ženou, jak jí říká.

Usazena ve vlaku směr Londýn, statečně mávám rodičům. Neřvi, hlavně neřvi. Vlak odjíždí ze stanice, hráze se otevřely a slzy tečou. Řvu, jak želva. Teprve poté, co si ke mně sedá stará paní, přestávám plakat. Cesta do Londýna s 2 přestupy trvá 5 hodin. 

Jsem v Londýně. Opuštěna. Marně se snažím porozumět mapě, kterou mi rodiče namalovali. "Tam trefíš i po slepu," uklidňoval mě taťka. Vydávám se na cestu. Po pár krocích potkávám člověka v dlouhém hábitu. V domnění, že je to kouzelník, se ptám, kudy do Děravého kotle. Chlap tvrdí, že to nikdy neslyšel a pokračuje dál svou cestou. Podívám se na mapu a vydávám se na cestu. Po cestě bloudění konečně ve 4 hodiny odpoledne stojím před Kotlem.

Sláva. Úleva. Vcházím dovnitř. Prvního koho potkávám je Nicoletta, která taky neví, komu říct o pokoj. Naštěstí netrvá dlouho a ujímá se mě brigádnice. Uf. Jsem ubytovaná. Vracím se zpět do hospody, kde se potkávám se staršími studenty. Jeden se mi snaží vnutit svoje staré oblečení. Ano, měla bych šetřit. Ale rozhodnu se oblečení nekoupit.